Sněhule severní (Plectrophenax nivalis): Severský pěvec, zimování v ČR a určovací znaky

Když se v pozdním podzimu ochladí a nad českou krajinu dolehnou první mrazivé větry, objevují se na otevřených polích a rozsáhlých pláních neobvyklí hosté. Mezi nimi vyniká sněhule severní – pták, který je skutečným poslem dalekého severu. Pro ornitology i pozorovatele ptactva představuje každé její spatření malý svátek, protože tento vytrvalý letec tráví jaro a léto ve skalnatých sutích Grónska, Skandinávie či Špicberků, kde panují nehostinné arktické podmínky.

Taxonomie a systematické zařazení sněhule severní

Sněhule severní byla dlouhá desetiletí tradičně řazena do čeledi strnadovitých (Emberizidae). Moderní molekulární a fylogenetické studie však prokázaly, že spolu se strnadlivcem severním (Calcarius lapponicus) a několika severoamerickými druhy tvoří samostatnou, evolučně izolovanou linii. V současné systematice proto patří do samostatné čeledi Calcariidae (česky strnadlivcovití či sněhulovití).

Rozlišují se obvykle čtyři poddruhy:

• Plectrophenax nivalis nivalis: nominátní poddruh hnízdící v arktické Evropě a Severní Americe; právě tento poddruh pravidelně protahuje a zimuje na území střední Evropy včetně České republiky.
• Plectrophenax nivalis vlasowae: poddruh obývající severovýchodní Sibiř s výraznějším bílým opeřením.
• Plectrophenax nivalis townsendi: vyskytující se na Aleutských ostrovech a v oblasti Beringova moře.
• Plectrophenax nivalis insulae: poddruh hnízdící na Islandu, Faerských ostrovech a Skotské vysočině, který má tmavší hřbet a kratší křídla.

Jak poznat sněhuli severní: Určovací znaky a opeření

Sněhule severní je zhruba stejně velká jako vrabec domácí nebo strnad obecný, měří přibližně 15 až 18 centimetrů a dosahuje hmotnosti mezi 30 až 45 gramy. Rozpětí jejích křídel činí 30 až 35 centimetrů. Výrazným znakem je silný, kuželovitý zobák přizpůsobený k louskání drobných semen trav a plevelů.

Vzhled sněhule severní se výrazně proměňuje podle ročního období a pohlaví, přičemž v našich zeměpisných šířkách ji zastihneme prakticky výhradně v prostém (zimním) šatě:

Zimní šat (říjen–březen)

V zimním období mají samci i samice svrchní část těla pokrytou hřejivými skořicově rezavými až pískově hnědými tóny, které maskují tmavé základy peří. Temeno hlavy, příuší a strany hrudi nesou výrazný rezavý nádech. Spodina těla je čistě bělavá. V letu je okamžitě patrné rozsáhlé sněhobílé pole na svrchní straně křídel, které kontrastuje s černými konci letek. Ocas je uprostřed tmavý, po stranách široce bíle lemovaný. Zobák je v zimě žlutavý s tmavou špičkou, zatímco nohy jsou černé.

Svatební šat (květen–červenec)

Na svých arktických hnízdištích prochází samec dramatickou proměnou, a to nikoliv kompletním pelicháním, ale mechanickým otěrem rezavých konečků per. Samec se tím doslova „vyloupne“ do čistého černobílého kontrastu: hlava, hruď a břicho jsou sněhobílé, zatímco hřbet, část křídel a střed ocasu jsou uhelně černé. Samice je v hnízdním období méně kontrastní, s šedohnědým kropenatým hřbetem a šedavým nádechem na temeni.

Srovnání sněhule severní s podobnými druhy

V zimní zemědělské krajině může dojít k záměně s několika dalšími druhy drobných zrnožravých ptáků, i když letící hejno sněhulí je díky bílým křídlům nezaměnitelné:

Hlas a akustická komunikace

Za letu se hejno sněhulí neustále dorozumívá typickým zvonivým, suchým trylkem, který zní jako rychlé „tirrrr-it-it“ nebo „prrrrr-ik“. Při vyplašení ze země se ozývají jasným, melancholickým písknutím „čjúp“ nebo táhlým „pííí-ü“. Zpěv samce, který v České republice prakticky nelze zaslechnout (s výjimkou ojedinělých pozdně jarních záletů v tundrových polohách Krkonoš), je rychlá, flétnová a jásavá sloka připomínající skřivana polního nebo skřivánka krátkoprstého.

Výskyt a tah v České republice

V České republice je sněhule severní hodnocena jako pravidelný, ale málo početný zimní host a protahující druh. První jedinci se na našem území objevují v průběhu října a listopadu, přičemž vrchol výskytu nastává v prosinci a lednu. Do svých arktických domovů odlétají zpravidla během února a března, vzácněji v dubnu.

Nejčastěji se vyskytují v nížinách a středních polohách s velkými lány zemědělské půdy. Mezi tradiční oblasti pozorování v ČR patří:

• Polabská nížina: rozsáhlá zoraná pole a řepná strniště mezi Kolínem, Nymburkem a Pardubicemi.
• Jižní Morava: Dyjsko-moravský úval, břehy Novomlýnských nádrží a okolí Pohořelic.
• České středohoří a Poohří: otevřené stepní polní pláně na Lounsku a Žatecku.
• Vysokohorské hřebeny: tundra Krkonoš a Hrubého Jeseníku, kde se sněhule občas zastavují během podzimního tahu ve společenství horských druhů.

Sněhule se u nás pohybují buď jednotlivě, v menších rodinných skupinkách po 3 až 10 kusech, nebo v hejnech čítajících několik desítek jedinců. V mimořádně tuhých zimách na severu Evropy dochází k tzv. invazím, kdy mohou být v Česku zaznamenána hejna o velikosti přesahující 100 až 200 ptáků.

Chování a způsob života: Vlny na zimním nebi

Jedním z nejúchvatnějších jevů spojených se sněhulemi je jejich charakteristický let v hejnu. Pohybují se v těsných, koordinovaných formacích, které se synchronně vlní nízko nad zemí. Když se hejno snese na pole, ptáci v zadní části neustále přelétávají ty vpředu, takže hejno působí dojmem valícího se sněhového chuchvalce – jevu, kterému se v ornitologické literatuře poeticky říká „sněhová roláda“.

Při hledání potravy pobíhají velmi rychle po zemi drobnými krůčky, podobně jako bahňáci, na rozdíl od většiny ostatních pěvců, kteří po zemi poskakují obounož. Pokud jsou vyplašeny, vzlétnou prudce do výšky, udělají několik rychlých kruhů za hlasitého švitoření a usednou zpět na jiné místo na témže poli.

Potrava: Čím se sněhule severní živí?

Jídelníček sněhule severní je přísně sezónní:

• V zimě (v ČR): Téměř výhradně semena plevelů a ruderálních bylin. Zvláště vyhledávají semena merlíků (Chenopodium), rdesen (Polygonum), lebed (Atriplex), trav a výdrolu obilovin na neoraných strništích. Právě moderní velkoplošné podzimní zaorávání strnišť představuje hlavní faktor snižující potravní nabídku pro zimující sněhule.
• V létě (v Arktidě): Během hnízdní sezóny se živí hmyzem, pavoukovci, larvami komárů a pakomárů, kterými krmí i svá mláďata. Rostlinná složka je doplňována pupeny vrb a mechy.

Hnízdění v drsné severské pustině

Hnízdní revíry sněhulí leží daleko na severu – v bezlesé kamenné tundře, na sutích útesů a skalnatých mořských pobřežích. Jde o nejseverněji hnízdícího pěvce na planetě, který byl pozorován při hnízdění dokonce i na severním okraji Grónska za 82° severní šířky.

Hnízdo staví výhradně samice v hlubokých štěrbinách skal, mezi balvany nebo v puklinách v permafrostu, kde je chráněno před prudkým větrem a predátory, jako je liška polární. Hnízdní kotlinku vystýlá suchými trávami, mechem, lišejníky a silnou vrstvou peří bělokurů a srsti polárních savců. Snůška čítá 4 až 6 vajec, inkubace trvá 12 až 13 dní. Samec samici na hnízdě věrně krmí. Mláďata opouštějí hnízdo již po 10 až 14 dnech, kdy ještě plně nelétají, ale dokonale splývají se skalnatým terénem.

Ochrana a ohrožení druhu

Globální populace sněhule severní je odhadována na desítky milionů jedinců a podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je druh hodnocen jako málo dotčený (Least Concern). Nicméně v České republice je sněhule chráněna podle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny jako volně žijící ptačí druh.

Největší hrozbou pro sněhule z dlouhodobého hlediska je klimatická změna, která vede k posunu pásma severské tundry a zarůstání otevřených stanovišť keři a stromy. Na zimovištích ve střední Evropě pak trpí intenzifikací zemědělství, používáním herbicidů likvidujících semenné plevele a absencí zimních strnišť.

Často kladené otázky (FAQ)